15. 7. 2013

exkluzivní rozhovor s VNUKEM



VNUK je kočičí srdcovka. zjevil se nám mezi více než dvěma stovkami přihlášených na loňském a posledním code:mode a hned jsme vytušily, že představuje něco, na co jsme dlouho čekaly. kočky totiž mají rády promyšlené koncepty a ocení, když umělci a designéři pouze nevyrábí pěkný věci, ale také přemýšlí. 

studio VNUK tvoří tři mladí umělci: eliška lhotská, ondřej vicena a barbora klimszová. propojují hned několik oborů od designu šperku, přes teorii umění po grafiku. mají ambice posouvat šperk k vyššímu smyslu, chtějí vytvářet víc než design 'na ozdobu' nebo 'na repre'.  jejich skupinová práce dokazuje, že spojit síly a konfrontovat různé pohledy na tvorbu je dobré. když loni v železném brodě uspořádali první VNUK market, vzali tak na sebe úlohu průkopníků podobných akcí v kraji. eliška lhotská navíc jako stojí za organizací bienále šperku, jehož první ročník úspěšně proběhl v jejím domovském  železném brodě na konci června. kočky se sice tohohle festivalu výstav, přednášek a setkání neúčastnily, ze všech věrohodných zdrojů však na něj slyší samou chválu a pochruchňávají si, jak to tu na té naší malé české scéně někdo pořádně provětral.  bienále zahájila pecha kucha night, která byla tentokrát poprvé věnovaná exkluzivně šperkařskému oboru (více si přečtěte třeba v tomhle článku na webu czechdesign). zdá se tak, že se autorskému šperku u nás blýská na lepší časy, když ve stejném měsíci otevřela i galerie 'we exhibit' (o níž jsme nedávno informovaly).

VNUK má rád svou tajemnou auru, málokdo jej zná a málokdo mu rozumí. my jsme se jej rozhodly tak trochu odhalit; jeho myšlenky stojí za to. zveme vás tedy do holešovického bytu, kde ondřej a eliška přebývají s ušatým králíkem, co rád sušený housky a odkud bára bydlí jen co by kamenem dohodil.  

VNUK je odhalen: ondřej, eliška a bára

ROZHOVOR S VNUKEM, Praha – Holešovice, jaro 2013

tenhle rozhovor vám i vnukovi dlužíme už pěkně dlouho. kočky se totiž s vnukem sešly už na konci března (... ano, teď je červenec). lehce zeditovaný  (ve skutečnosti jsme žvanili celej večer) záznam z našeho setkání tak stihl alespoň uzrát, na svojí aktuálnosti nic neztratil (i když tehdy chystané bienále nedávno proběhlo, eliška úspěšně dostudovala, atd., message  je tam pořád).

11: Když jsme díky Code:Mode objevily VNUKa, byly jsme strašně zvědavý. Přišlo nám to vlastně jako to nejzajímavější, co jsme měly možnost v přihláškách vidět. Koncept sestávající z několika slov a fotek nás zaujal. Můžete nám teda říct, kdo je VNUK a jak vznikl?
Eliška: No, díky vám jsme vlastně vznikli, haha. Mluvila jsem s Bárou o tom, že bych chtěla vytvořit značku sdružující několik lidí z různých oborů. Ve šperku je spousta tvůrců moc šikovných, ale nenapadne je pracovat v médiu, které nepoužívají. Chodila jsem tehdy, nebo vlastně stale chodím, s Ondřejem, a tak jsme o tom všichni společně debatovali, sdělovali si navzájem nějakou osobní vizi, Bára začala vymýšlet grafiku. No a pak jsme se zkusili přihlásit na ten Code:Mode, vy jste nás vybraly, a my jsme předtím vlastně neměli nic hotovýho…
Ondřej: No, ne, tak ty jsi měla něco hotovýho. Různý šperky.
11: Měli jste tam přece dvě fotky. ‘Ježíš’ a ‘hodně plevele málo semene’. Dvě zásadní fotky…
Eliška: Ale byla to taková iluze, protože víc kusů než prototypy jsme neměli.


11: Takže Eliška dělá šperk, Bára grafiku, co je teda Ondřejův obor?
Ondřej: No můj je ten koncept. Dřív jsem studoval u Dopitový, která dělá hodně křehký věci vycházející z běžnýho života. To bylo v Plzni. Tam jsme se všichni potkali. Teď studuju na Akádě v Praze. Vždycky mě bavilo psát a promýšlet věci. Co se týče hlavní myšlenky VNUKa, tak to byl vývoj - chtěli jsme pojmout šperk trochu jinak – to, co já jsem studoval, se hodně zabývá sociálním aspektem…no a líbilo se mi, že ten Code:Mode je tak nějak interaktivní, jsou tam všude ty lidi z různých prostředí…
11: To se miakarině nelíbí… pro ní jich tam bylo moc… haha.


kočky s vnukem konečně u společného stolu
Eliška: Já jsem dřív taky dělala šperky s nějakým konceptem, ale Ondřej mě začal ovlivňovat a já jeho, tak jsme něco začli dělat společně, šperky, videa, fotky. Pro název studia jsme hledali nějaký slovo, chtěli jsme to po vzoru dadaistů náhodně vytáhnout z klobouku, ale moc nám to nešlo, vycházely nám z toho samý divnosti. Nakonec jsme vybrali slovo ze slovníku. Mysleli jsme, že budeme vnoučata; líbilo se nám, jak naivně to zní, že všichni maj takový designový značky a že my je setřeme a budem totálně mimo. Pak to nějak přešlo do slova VNUK. Líbilo se nám, že to je synonymum pro nápad, vnuknutí. Bára graficky znázornila ten průnik… celý to vlastně vznikalo tak, že jsme se rádi společně scházeli a diskutovali a z toho vznikl nějaký nápad. Když člověk mluví o věcech do detailu, vznikne druhotně nějaký vnuk. Naše filozofie je tak trochu o návratu do reality. Teď jsme dělali PechaKuchu, pozvali jsme tam Bistro 8 a překvapilo nás, že oni mají také takovou podobnou filozofii; chtějí navrátit příběh do práce s jídlem a mají skoro stejný logo jako my…
11:  A ve výloze mají ta vejce…
Eliška: Jo, to taky. Mají to hodně podobný a mluvili o tom hodně podobně jako my. Líbilo se mi, že to logo i ty myšlenky fungují na stejným principu. Ten vizuál funguje.
Ondřej: Pro mě to dokazuje, že ten vizuální symbol nejlíp vyjadřuje tuhle myšlenku.


11: VNUK tedy stále ještě studuje?
Ondřej: Několik oborů na několika fakultách. Já dělám nová média, lidi tam hodně pracují s internetem, je to víc technický, ale zárověň to neznamená, že by se tam nedaly dělat klasičtější věci…
Eliška: Já teď dodělávám šperk v Bratislavě. Mám pocit, že ,,šperk lidi”, se musí hodně něčemu podřizovat stejně jako v designu, a to se mi úplně nelíbí, nedokážu se tolik na ty ,,miniatury” koncentrovat, v hlavě mi lítá spousta myšlenek, ale spíš mám i teď velkou tvůrčí krizi. Až toho magistra dodělám, chci jít ještě pokračovat v ateliéru u Merty v Plzni, to je volnější, víc koncept. To mě chytlo. Přijde mi to takový svobodnější… nějakou čistou formou vyjádřit svůj názor.
Bára: Já dodělávám v Plzni grafickej design, budu končit příští rok. V Praze ještě chodím na fotku a na grafickej design na Scholastiku.
11: To jste mladí studenti. My jsme dohromady studovaly strašně moc oborů a většinu jich nedokončily… Všimly jsme si u Vás společensko-umělecký kritiky. Chcete se k něčemu navrátit, k nějakýmu ryzejšímu pojetí reality, folklóru, zaznamenaly jsme ve vaší práci sakrální motivy… co pro vás tyhle motivy znamenají?
Eliška: To hodně souviselo s tím, že jsme předtím byli s Ondřejem na stáži v Polsku. Přemýšleli jsme o tý víře jako zprostředkování největší čistoty. Sice nevěříme…
Ondřej: Naše společnost je o duchovní rozměr tak nějak ochuzená. Tyhle věci tu chybí, vládne tu spíš takovej pragmatismus… Na různých akcích se taky pohybovali lidi, kteří produkovali věci, ani nevěděli moc proč, jenom tak bezůvodně zaplavovali svět novýma věcma… svým způsobem to vystihovalo tu společnost. Společnost taky produkuje věci jenom proto, aby se produkovalo. To jsme chtěli do toho dostat.
Eliška: Co se týče šperku, tak jsem si taky v Polsku všimla, že lidi nenosej nic zbytečnýho. Jsou elegantnější. Nevím, jestli jste to použily vy, nebo holky, co organizovaly poslední Code:Mode, ale taky mě začal štvát takovej ten hipísáckej jarmark, kde se prodávaj opulentní barevný věci na sebe a člověk už to nevytváří, aby šel proti něčemu, ale vlastně produkuje další mainstream. Na Slovensku je to ve šperku trochu víc autorský, tady jde hlavně o design a význam nějak vyšuměl. My jsme tuhle praktiku trochu použili… takovej trošku ‘českej sen’. To okolo je hrozně důležitý, silnější je ten obal… svým způsobem to stále používáme.
11: Ale my jsme neměly z toho vašeho konceptu pocit prázdnýho obalu, bylo vidět, že se snažíte přemýšlet jinak, že myšlenky, které se skrývají za tím vaším konceptem určitě povedou k nějakýmu zajímavýmu zhmotnění… už ten obal měl hloubku, podstatu, vypadal slibně. Hodně lidí to spíš dělá tak, že vytvoří něco, aby se to líbilo, a pak se vymyslí to kolem…
Eliška: No, dotáhli bysme to úplně, kdyby jsme tam nepřišli…
Ondřej: Jak jste říkali, že to nebyla prázdná schránka, vycházelo to z toho, že Eliška dělá takové křehké věci… třeba toho Ježíše, jak jste zmiňovaly, ten byl připevněný jenom na nitích. Snažili jsme se to udělat tak, aby to nebylo moc použitelný, musí se to rozmotat, dávat bacha, aby se to neroztrhlo…



11: Měli jste taky interaktivní brože – zahrádky [o jednu jste mohli v dubnu soutěžit]. Člověk si jí musí sám vypěstovat, musí přidat ruku k dílu, aby ten šperk měl…
Bára: Člověk si většinou pořizuje šperk, aby ho reprezentoval. Já myslím, že člověk se ale nejlíp prezentuje svou prací a tím, co za ním stojí. Právě proto ta brož byla taková, aby si ji člověk mohl sám vypěstovat.
11: No, nám by to asi nevyrostlo, leda kočičí tráva, ta je děsně odolná.
Ondřej: Ještě bych chtěl zmínit, že myšlenky při vzniku VNUKA byly taky hodně ovlivněný jednou knížkou - Guy Debord: Společnost spektáklu. Je to napsaný v 60.letech, v době, kdy se společnost víceméně jenom bavila. Z toho vznikla pařížská revoluce, protesty…
Dneska tu máme nákupní centra, tak když se to tak veme, tak z toho je hodně vidět, že věci nemají vydržet dlouho a být precizně udělaný, spíš jde o to, aby to dobře vypadalo. Je to taková kulisa…
11: K tomu doporučujeme dokumentární film 'The light bulb conspiracy' o fenoménu 'planned obsolescence', tedy o tom, že se cíleně produkuje zboží s krátkou životností, přestože by šlo stejně snadno  vyrobit produkt lepší. Strategií výrobců, potažmo celý současný tržní ekonomiky, je přimět zákazníka k častějšímu nakupování.
Eliška: Podobně je to ale dneska se vším… i školy jsou jedna velká bublina. Pořád vznikají nový umělecký školy, přitom výtvarníci pak stejně nemají kde pracovat…, tak zakládají nové školy s výtvarným zaměřením. To, co funguje v těch obchoďácích, funguje podle mě i tady. V Brodě je třeba skvělá sklářská střední škola, kam se do ročníku hlásí minimum lidí a to je škoda. Provoz pecí je hrozně nákladnej a právě tyhle školy by se měly využívat, školy s tradicí. My jsme s VNUKEM setřeli ty svoje obory, ale taky se trápíme tím, že třeba děláme nové věci a říkáme se, jestli má vůbec smysl něco produkovat…
Ondřej: Já mám hodně problém kupovat si nový věci. Obcházím radši bazary, mám z toho lepší pocit. Má to i ten ‘fuck the system’ rozměr, je to takový zadostiučinění… Teď se mi například podařilo najít vyhozený blind rámy na obrazy a já z nich chci udělat klazuzuru… taková recyklace, baví mě recyklace vizuálních forem, věci ze starých časopisů a tak.
Eliška: Nejlepší je grafika… to se udělá zakázka, všechno v počítači…
11: To je ale sporný, to je jako se čtečkama knížek… zase se musí vyrábět o to víc elektroniky… černoušci to dolují v Africe, vznikají hromady odpadu…
Ondřej: Jak je dneska všechno hrozně propojený, tak jsme schopný do toho vidět líp. Myslím, že na celém světě je to skoro stejné…
11: Tak my jsme na tom relativně dobře… my nejvíc konzumujeme, ale tolik nevyrábíme a nevnímáme tolik ty následky. Nemáme tu odpadky, vyvážíme je pryč. Nejchudší země jsou na tom o dost hůř - tam dáváme odpadky, tam žijou ti, kdo nám to vyrobí. Pokud se o tom nepídíme, tak to ani moc vidět nemusíme…
Ondřej: Ale spíš jde o to , že si člověk myslí, že to nějak jinde funguje líp, že třeba tam je příroda lepší a tak… a není.
11: Ale my tu zas máme ty nákupní centra a starbucks… přece… ‘retail therapy’ je relativně novej fenomém…
Ondřej: Já si sice kupuju starý věci, ale když se nad tím zamyslím, je to taky zábava, i když jde o bazary… svým způsobem je to taky konzum.



11: Některý kočky nerady chodí ven, takže to limituje jejich konzumní možnosti. Z čeho vznikla vaše fascinace folklorem? Hodně používáte například velikonoční motivy…
Ondřej: To souvisí hlavně s těmi svátky. Díky nim si člověk něco uvědomí.
Bára: U toho folkloru je důležitý si uvědomit, že dříve si lidi zdobili věci, které fakt potřebovali. Měli třeba nějaký hrnek, tak si ho vymalovali. Dneska se vyrábí úplný zbytečnosti, jen aby se něco vyrobilo… Máš hrnek, ale když chceš ozdobený, koupíš si ještě ten ozdobený. To je jeden z těch důvodů, proč nás tohle oslovuje. Ty pranostiky, i ten materiál, ve kterým jsou vyvedený - vyřezaný do plexiskla, prezentovaný se zlatým řetězem. To je odpověď na ty hiphopery s nápisy jako ‘rich bitch’.


Ondřej: Elišku teď oslovil třeba generační chléb – kvásek se v rodině předával z generace na generaci, živil se, stále šlo o ten samý kvásek a někdo tak mohl říct, že jeho praděda měl stejný chléb.
11: V tom byla paměť té rodiny, zase motiv činorodosti a běh času… je vidět, že koncept máte dobře promyšlený.
Ondřej: To je život. Všechny ty věci jsou provázaný a všechno to souvisí s tím, co se dneska děje, jak to funguje…
11: spíš nefunguje..
Ondřej: Eliška konkrétně se ve svojí tvorbě hodně zabývá fotkama, minulostí.
11: A propos, ty fotky jste si fotili sami?
Bára: Katalog jsem zpracovávala já, něco jsem i fotila, třeba dědu. On se chtěl fotit jedině s lukem, je vášnivý lukostřelec. V létě jsme vylezli na zahradu a děda jako střílel. Já jsem se ho ptala, co dělá, a on, že vyhlíží sokola… Říkal, že ty trenky jsou pohodlný. Jsou z biobavlny.
Eliška: Šperky jsem zas fotila já s jednou kamarádkou ze Slovenska, s Máňou.
Ondřej: Já myslím, že je dobrý bejt takhle v týmu. Lidi by se měli spojovat. Někteří lidé umí skvělé věci, ale nedokážou třeba udělat zajímavý fotky, jsou dobrý řemeslníci, ale nezvládají prezentaci… Lidi z umprumky maj ošetřenou hodně tu vizuální stránku a styl, ale třeba ta věc nemusí být ani tak super.
11: My si taky libujeme v tom, že nás je 11… Zdá se nám, že za každým úspěšným tvůrcem stojí i další a nepostradatelní lidé – krejčí, grafik, fotograf, případně manažer, který se stará o PR.
Eliška: Tady to moc nefunguje, protože to stojí hodně peněz, tak si každý dělá všechno sám. Ale myslím, že se to snad změní k lepšímu. To je trochu nevýhoda lidí z jiných škol než z umprum, třeba v tý Plzni nás tyhle věci moc neučili, spíš byli kritický… mít značku a chtít prodávat, to hned byl problém. V tý Plzni myslím, že je hrozně moc šikovných lidí,  ale třeba to nemají tak dobře odprezentovaný.
A klauzury pro veřejnost nefungují nikde jinde než v Praze. Myslím, že to je vina vedení škol, asi by měli ty lidi víc hýčkat a ukazovat je. Na AVU chodí na klauzury kurátoři, třeba si i něco koupí.
Ondřej: Co se týče ještě tý filozofie… někteří lidé žijí jenom z toho píárka, jedou jenom ten obal, třeba ani nic nevyrobí…
Eliška: Když už člověk dělá všechno sám, zjistí, že vlastně nemá tolik času tvořit. V designu to tu tak hodně funguje, o těch lidech se píše a žijou z toho, že kdysi udělali něco skvělýho, vyhráli s tím CGD a pak už žijou jenom z toho jména.
11: Lidi pak hodně ustrnou, když dělají pořád to samý. Tahle pohodlnost je podle nás dost špatně.
Eliška:  Tady je to ale těžký i v tom, že tu trvá dlouho, než se něco ujme, než se to tu lidem zalíbí, než si zvyknou. Lidem se tu něco zalíbí a chtějí přesně to a nic jinýho. To je trochu začarovanej kruh.
Ondřej: Na druhou stranu, kdyby člověk vytvořil jako fakt dobrou věc… tak ta by asi vydržela dlouho. Dobrý věci by stejně měly vznikat pomalu, mělo by za nima bejt hodně práce.

sympatický pracovní neklid
11: Co plánujete dál?
Eliška: Každý si teď dělá něco svého. Neměli jsme původně komerční úmysly, jenom jsme prostě chtěli něco společně podniknout. Já jsem se teď nadchla pro Pecha Kuchu, organizujeme to v Brodě. Baví mě podporovat lidi, je vidět, že té podpory kolem je dost málo. Tak v tom si teď docela libuju, v podpoře kultury, ve spojování lidí…
Ondřej: Je těžký říct, jestli chceme dělat jenom šperk. Jsme taky skupina lidí na stejný vlně, lidí, kteří přemýšlí podobně. Možná se to přehoupne i do nějakých větších věcí. Najednou se může objevit šperk, instalace, obrazy, cokoliv.
11: Necháváte to tedy otevřené a nikam se netlačíte.
Bára: Když je autor sám za sebe, je příjemný mít nějaký zázemí. Já vnímám VNUKa jako takovou základnu. Když jeden z nás ztratí víru v to, co dělá, nebo se cítí ve slepý uličce, tak je dobrý si o tom popovídat s lidma, kterým fakt věří. To je pro mě VNUK. Ten symbol sám navádí k tomu, že nemusí jít jenom o šperk, ale spíš nějaký nápad. Jde o propojení několika platforem.
Eliška: Je to spíš pro nás, když se scházíme a vyměňujeme si nápady. Pak třeba něco společně vymyslíme a uděláme to pod tou hlavičkou VNUK.
11: Třeba i ten váš VNUK market. Pod záštitou týhle skupiny se otevře prostor pro představení dalších tvůrců.
Všimly jsme si, že něco prodáváte v Kuráži. Takže tam se má člověk obrátit, když si od vás chce něco pořídit?
Eliška: Brali jsme něco do Brodu, většinu věcí máme ale u sebe, a nejlepší způsob je tedy objednat si to přímo od nás po e-mailu. Pro obchody jsou ty naše věci trochu nestravitelný. Třeba jsme měli mít něco v Artělu (ty postříbřený řetízky s pranostikama), líbilo se jim to, ale když zjistili, že to je limitovaná edice, tak to odmítli. Když člověk neprodukuje velký množství věcí, asi to nemá smysl. To je další věc. Těším se, až tu bude nějaká galerie na ten šperk...


4 komentáře:

  1. Díky za rozhovor, něco takhle podnětného jsem už dlouho nečetla :)

    OdpovědětSmazat
  2. Skvělý rozhovor! Zajímavý, je tam spousta pravdy a inspirace k zamyšlení... Líbí se mi, jak tak sám postupně plyne, je tak lehce neučesaný... A když si představím, že jste ho sepsaly z nějakého večerního pokecu, to tedy máte můj obdiv!!
    VNUK je mi svým přístupem sympatický, taky mám často pocit, že lidé produkují jen proto, aby produkovali, tak se mi líbí, když nad svými výtvory někdo přemýšlí :-)

    OdpovědětSmazat
  3. Velmi inspirativní. Přesně se to dotklo věcí, o kterých poslední dobou dost přemýšlím (i když jsem zoufale netvůrčí člověk).

    OdpovědětSmazat