4/22/2014

rozhovor s petrou ptáčkovou



naši milovanou petru ptáčkovou, mladou návrhářku studující couture v paříži, která se v poslední době stala díky svým zahraničním úspěchům miláčkem českých fashion médií, jsme navštívily už více než před měsícem. zveřejnění rozhovoru jsme si ale šetřily jako speciální lahůdku k nějaké vhodné příležitosti - třeba až se nám něco velkýho povede, nebo až se dostaví nějaký veledůležitý výročí. když se s výjimkou matildiných prvních narozenin žádná příležitost nedostavila, rozhodly jsme se zpracovat materiál z návštěvy u petry jako událost samu o sobě. připomenutí návštěvy u petry na čerňáku, kde jsme si povídaly v jejím pokojíčku, a pak chroupaly sušený ovoce s její mámou v kuchyni (chroupaly teda hlavně kočky, petra musela vyrábět papírový kulisy na focení v africe, kam hned nazítří odlítal), nám výrazně zlepšilo náladu. petra je optimistka, která jde s důvěrou za tím, co ji baví. její nadšení a naivně dětský styl, kterým skrze módu nahlíží na svět, nejsou pozérstvím, naopak přiznáním barvy a nalezením sama sebe.  tvorba petry ptáčkový nás vždycky přenese do jinýho, krásnějšího světa a má neuvěřitelnou schopnost zprostředkovat příběhy a emoce podobně jako dobrá knížka.



ROZHOVOR S PETROU PTÁČKOVOU, PRAHA -ČERNÝ MOST, BŘEZEN 2014

móda, kterou děláš, je hodně příběhová a tvým poznávacím znamením je vyprávění příběhů dětskýma očima. skrývá se v tom nějaká osobní nostalgie? zajímalo by mě, jaký jsi měla dětství…
já jsem se z toho dětství ještě asi úplně neodpojila, já v něm pokračuju dál... samozřejmě se to v pubertě přeměnilo. mám staršího bráchu, takže jsem si prošla diskotékama a hospodama, klasicky, ale jedinej způsob, jak být šťastná ve věcech, které dělám… když mě ty dýzy už nenaplňovaly, tak to byl návrat do dětství. teď se mě jedna mladá slečna ptala, jestli mi má tykat nebo vykat... to mě dost rozhodilo. mně je šestadvacet a došlo mi, že ona mě ve svejch sedmnácti letech vidí jako dospělou osobu. já se tak ale vůbec necítím... na fešn weeku v madridu, nebo když jsme teď byli v londýně, mi všichni chtěli vykat a já jsem vůbec nechápala proč.
s uměním jsi začala asi už v dětství, kdy to začalo?
začala jsem chodit do lidušky asi v pěti letech, vzali mě tam dřív. máma ani táta nejsou moc umělecky založený, táta trochu víc, babička z tátový strany je malířka, dělá vyřezávaný věci z kůry, keramiku a takový blbosti... takže to mám možná trochu od ní.
rodiče tě v tom tedy podporovali od začátku?
jó, moje rodiče by mě asi podporovali v čemkoliv. kdybych si usmyslela, že budu hadí žena, tak to podpořej... tím, že jsem dělala tanec a tenis, tak si každý rodič našel to svoje; táta tenis, máma tanec... pak jsem vydržela chodit na výtvarku na petrský náměstí, kde mě i to místo samotný hodně ovlivnilo. já jsem bydlela mezi panelákama, od devíti let na čerňáku, předtím u tesly na poděbradský a chodit do centra, to mi přišlo skvělý, jako kdyby to tam k umění mělo blíž. paneláky mi smysl příliš nedávaly.
myslíš, že si ten život na sídlišti ve svých návrzích kompenzuješ právě tím hledáním krásy a únikama do jiných, fiktivních světů?
asi jo. dřív jsem bydlela v bývalý školce, kde máma pracovala a když ji pak zrušili, mohli jsme v tom malém bytě zůstat. byla tam velká zahrada s jehličnatými stromy, to byl náš les , pak tam byly ořechy, třešně a navíc houpačky, prolejzačky, pískoviště... bylo tam všechno. taky se nám v dětství hodně věnovali babička s dědou.
iniciovali tě rodiče nebo babička s dědou i do světa příběhů a knížek, nebo to bylo něco, co sis našla sama?
máma mi četla knihy, i teď mi třeba čte knihy, když jsem po dlouhý době doma. musím do noci pracovat a jí se nechce spát, tak mi čte... má takovou oblíbenou knihu o ježíši, jak chodí se svatým petrem po světě, ten petr byl takovej trochu vyčůranej, ale nakonec se mu to vždycky vrátí. nebo si pustím nějaký povídání, třeba wericha.
jo, to my ujíždíme na audioknihách docela hodně… no, kdy potom padla ta volba, že se staneš návrhářkou. jak tě to napadlo? měla jsi i jiný sny?
určitě jsem chtěla být malířka. odjakživa jsem ale v tramvaji sahala lidem na kabáty, vždycky mě zajímalo hmatem zkoumat látku a materiál... takhle to mám dodneška. musím sama sebe napomínat, nesahej, nech jí bejt... přímo fyzicky mě to k těm materiálům táhne. vidím, rozumím, ale potřebuju si to osahat.

po základce jsi šla rovnou na nějakou uměleckou školu?
šla jsem na technickou školu zaměřenou na oděv, je to na nových butovicích, asi ne moc známá, byla to totiž v první řadě hotelová škola. jezdili jsme na soutěže, to mi dalo hodně co se týče techniky a znalosti materiálů. absolutně jsem se tam ale nenaučila figurální kresbu. figuru jsem začala chápat až když jsem se hlásila na vejšku... došlo mi, že to vůbec neumím, je to něco konkrétního, co má pravidla, která se musí dodržet. to nevočůráš.
tvoje kresby jsou krásný. kde ses to naučila?
v domnění, že se připravuju na umělecko-průmyslovou školu, jsem začala chodit do přípravky na žižkov. tam jsou moc šikovný, chodí tam i dospělí.
ty ses pak teda hlásila na umprumku?
jo, tam jsem se ale nedostala...
a byla jsi zklamaná? chtěla jsi tam hodně?
no, já jsem si nedala jinou přihlášku, počítala jsem s tím. po střední jsem ale chodila pár let do práce, dělala jsem produkční. půl roku jsme sice chodila na vošku do holešovic, rychle jsem ale zjistila, že druhou střední dělat nechci. byla jsem někde mezi, nebyla jsem úplně na bakaláře, ale na magistra jsem bez bakaláře jít nemohla. pro ťapťucha jsem byla už moc vyprofilovaná. řekl mi, ať si někde udělám bakaláře a pak k němu přijdu na magistra. takže kvůli tomu, abych šla na vysněnýho magistra k ťapťuchovi jsem měla chodit do školy, která mě třeba vůbec nebude bavit? to se mi fakt nechtělo. mrzelo mě to, ale nebrala jsem to jako nějakou děsnou prohru. asi to tak mělo bejt. krátce na to jsem odjela do paříže...
uměla jsi francouzsky?
ne, vůbec.... odjela jsem tam s tím, že nevím, co se stane, že se tam budu poflakovat, najdu si práci a že se uvidí. po tři čtvrtě roce jsem náhodou potkala svoji budoucí školu. narazila jsem na takovou zajímavou budovu, zašla jsem dovnitř a zjistila jsem, že to je módní škola. říkala jsem si, že by mě to asi bavilo... původně jsem ale neměla vůbec v plánu jet do paříže studovat.
pak jsi jela do čech nebo jsi tam rovnou zůstala?
zůstala jsem tam, akorát jsem si sem dojela pro svoje kresby a návrhy. s honzou klossem jsem dala dohromady svoje první portfolio, ze kterýho tam byli úplně hotoví. většina lidí nemá potřebu tomu dát nějakou grafickou formu, když dělají přijímačky, přijdou prostě jen tak s deskama. já jsem najednou přišla s krásným katalogem, měla jsem to svázaný v knize...
před jak dlouhou dobou to bylo?
je to 3 roky zpátky. pak jsem si urvala nohu, kolenní vazy...
při těch svejch kaskadérskejch kouscích?
no jo...
to už děláš jak dlouho?
asi 4 – 5 let. já jsem byla divoký díte a mám to doteď. chodím třeba běhat, ale tím stylem, že potkám lavičku, začnu přes ní skákat, když se vyblbnu, běžím dál... takže přechod k tomu kaskadérství pro mě byl dost automatickej. jenom využívám svoje vlohy na to bejt magor.
fun fact: petra si na sebe vydělává jako kaskadérka u filmu

a v paříži teda studuješ bakaláře?
no, teď už bych měla dodělávat ten poslední rok, ale mám oficiálně přerušeno. ani mi nevadí, že moji spolužáci z ročníku už tu školu vyšli.
myslím, že u těch kreativních oborů je dobrý rozšířit si ještě během studia obzory, před závěrečnou prací ještě načerpat inspiraci... jak tam vlastně probíhá výuka? na co se v paříži klade důraz?
je to stará poctivá škola krejčoviny, tedy „couture“ (école de la chambre syndicale de la couture parisienne). na prvním místě je tam řemeslo, poctivý a dobře zvládnutý. naučila jsem se tam skvělý krejčovský triky, který bych jinak získávala lety praxe. ušiješ třeba dva průramky a zjistíš, že u jednoho špatně sedí podsádka. učitel přijde, navlíkne si nit, udělá tatatatata a okamžitě to spraví a ty to nemusíš celý párat a přešívat. tyhle věci se hodí znát hlavně když to potřebuješ nafittovat na modelky těsně před přehlídkou, když víš, že už to nepřešiješ. naučila jsem se tam všechno od správnýho zatahování uzlíků po znalost materiálů, hodně jsme tam pilovali střihy, ale učili se i práci s tiskem a marketing (z toho jsem bohužel moc neměla, protože jsem ze začátku neuměla moc francouzsky). psychicky mě ale připravili na to, že marketing je nedílná součást mýho oboru.
co jdou ti absolventi dělat potom?
někteří moji spolužáci šli ještě na st. martins, protože cítili, že londýn je otevřenější než paříž. v paříži je těžký vstoupit do módního světa a ani ta škola ti v tom moc nepomůže, přestože je součástí módní asociace, která je spjatá s fešn weekem (fédération française de la couture, du prêt-à-porter des couturiers et des créateurs de mode). většina z nich pak jde pracovat pro různý módní domy, ale dělají i svoje věci.
vytváříš něco, čemu se říká „fešn art“, tedy módu, která je výrazně výtvarně pojatá. chtěla bys do budoucna dělat víc prêt-à-porter ?
určitě o tom uvažuju. já mám obrovský štěstí na lidi, to je moje velká výhoda. třeba ten londýn mi hodně dal... díky kyjevskýmu fešn weeku jsem se seznámila s lidmi z londýna, kteří jsou s mým životem teď hodně propletený a myslím, že v budoucnu pro mě budou ještě dost znamenat. hodně mě učej byznys. náhodou jsem se taky setkala s největším agentem z new yorku, který dělá pr všem šperkařům z londýna, co znám a vždycky, když se vidíme, tak řešíme mě a moji práci.
takže máš dobrý kontakty, který tě postrčej dál...
není to tak, že by mě někomu doporučili a dali mi místo, spíš mi dávají rady a kráčí se mnou. učím se od nich věci, který bych jinak musela sbírat spoustu let. dává mi to strašně moc, díky nim přemýšlím víc byznysově. bavili jsme se o tom s jakubem polankou, že chceme tu svojí práci držet v nějaký jiný rovině, dělat si to po našem a udržet to à la maison. chceme samozřejmě prodávat, ale ne na kvanta.
tvoje práce nás mimojiný fascinuje tím, že je skoro všechno hand-made, je tam spousta propracovaných detailů a většina oděvů působí jako děsná piplačka. působíš ale jako hodně společenská osoba, která se ráda baví a chodí ven. kde bereš čas na ty nekonečný hodiny ruční práce?
já s tou prací cestuju. kdykoliv jsem v praze, tak zavolám všem, kdo mi s tím pomáhají a nikam z bytu nevylezu. tohle vyžaduje týdny práce. společenská zas tak nejsem, chodím jedině na tréninky s kaskadérama, na gymnastiku nebo na capoeiru.
jsi docela dost vytížená a ještě pendluješ mezi paříží a prahou. jak dobíjíš energii? tím pohybem?
rozhodně. nemám čas normálně žít, nemám čas na vztahy, ale sport mě nabíjí. změna místa taky; cestování mi dodává energii, ale zároveň i vysává. pořád tahám kufry a balíky... snažím se to ale vidět pozitivně: mám něco, co jiní dělat nemůžou. na druhou stranu ale nemám pořádný zázemí. to se bude muset změnit. jestli chci víc prodávat, budu muset mít někde manufakturu. ta nemůže být se mnou na cestách. ... vidím to asi na prahu. už tu mám lidi, kteří jsou se mnou spjatí, chápou, co po nich chci. vyvineme spolu střih a uděláme první kus a já už pak vím - i díky tomu, že tu mám mámu, která je taková moje agentka a já vím, že to ohlídá, když jsem pryč -, že se o to nemusím bát.
petřina ilustrace k trnkově zahradě, která odstartovala práci na stejnojmenné kolekci. teď visí v obýváku.
za svoji inspiraci sis vybrala příběhy jako trnkovu zahradu, exupéryho malého prince nebo naposledy svůj vlastní o cestě na fiktivní abney mountain. co konkrétně tě v těch příbězích oslovilo? byl tam nějaký moment, který ti přišel tak zásadní, že jsi se rozhodla udělat na tohle téma celou kolekci?
u malýho prince mám zafixovanej začátek knihy, ani ne tak lišku, o který lidi většinou mluví a kterou citují. na začátku autor vypráví o obrázku slona v hroznýši, který se dospělým jeví jako klobouk. popisuje, že když se dospělí sejdou, ptají se odkud jsi, kolik ti je, jakou máš školu, zatímco když se potká dítě s dítětem, zeptá se, jakou máš rád barvu, žejo, jaký se ti líběj stromy, jaký máš rád zvířata a jakou zmrzlinu, co jíš a co ne... tohle mě fascinovalo. možná je to i tím, že jsem tu knížku četla ve francouzštině s časovýma prodlevama a ten začátek jsem četla hodněkrát, protože jsem to četla několikrát od znova... taky toho beránka mám ráda. nejvíc mě ten příběh zkrátka dostal tou myšlenkou na začátku, kde se rozlišuje dospělé a dětské vnímání světa. v tom jsem se našla... našla jsem v sobě takovýho malýho človíčka, dítě v sobě. od doby, kdy jsem udělala kolekci zahrada, jsem si byla jistá, že jdu správným směrem. i lidi to tak začali brát. najednou jsem měla nějakou tvář... signature.
lidi mají rádi příběhy a dokážou se s nimi ztotožnit...
začalo se to převracet právě ve chvíli, kdy jsem tomu sama uvěřila. začala jsem víc věřit sobě a svojí práci...
byl to pro tebe uměleckej zlom?
určitě jo, to byl největší zlom. tehdy jsem začala používat třeba i flitry, ke kterým jsem předtím v životě neměla vztah, protože mi to vždycky připomínalo nevkusný rusáky a karlovy vary...
ale ty hranice v umění/módě takhle dogmatický nejsou…
o tom je i ta poslední kolekce. tam popisuju, jak jdou kamarádi po horách a lezou přes kopce… je to o přesahu, překonání sama sebe, obětování každodenního pohodlí. obětujou svoje pohodlí, aby se dostali někam dál, aby něco pochopili a objevili nový duševní bohatství. nesmíš zůstat ve svém pohodlí, musíš se posunout dopředu, abys mohl vyrůst. tak to bylo i se mnou. se mnou tohle udělala právě ta francouzská škola. viděla jsem studenty používat techniky a prvky který mi přišly úplně nesnesitelný... říkala jsem si to nemůže dopadnout dobře, ale pak jsem viděla, jak se jejich práce vyvíjí a začala si uvědomovat, že není čeho se bát a že si do toho neznáma můžu zkusit sáhnout taky... a najednou jsem z toho měla hroznou radost a lidi to přijali dobře.

současná kolekce dinner in the abney mountains je částečně pojmenovaná podle jedný skutečný ulice v londýně (abney gardens), příběh je ale fiktivní. celý sis ho vymyslela sama?
no, začalo to u první ilustrace… vytanul mi na mysli příběh, který se zrodil z mých obrázků. pak jsem si ho sepsala a vznikl doprovodný text ke kolekci... jsou to vlastně spíš dialogy kamarádů, kteří se vydají na cestu.
máš tam i lední medvědy, kde se tam vzali?
je tam bytost, která stráží poklad, poklad je tu metaforou vědění nebo poznání. ta příšera vyjadřuje takový ten pocit, který máš, když vejdeš třeba do kostela, do chrámu. připadáš si najednou úplně malinkej, ať jsi kdokoliv, věřící nebo ne. ta bytost symbolizuje něco, před čím máš přirozenej respekt. nezáleží jakou máš víru, i největší pohan v něco věří... myslím, že úplně bez víry žít nejde. každej den se zvedneš z postele, protože máš pocit nějakýho smyslu života, něčemu věříš... no a ty medvědi jsou ochránci jeskyně, té bytosti. večeře je tu pojatá taky symbolicky. je to moment setkání. myslela jsem při tom na nějakou slavnostní večeři, třeba na štědrý večer. každý se umyje, očistí, nastrojí… jde to dohromady i s představou chrámu jako místa, kde na tebe padá úžas.
mně se tohle hodně líbí. společný jídlo bylo vždycky ve starých kulturách výrazem přátelství, symbolem společenství, nějakýho přesahu, který vznikne tím, že se dá více lidí dohromady. člověka v tý souvislosti napadá ale i poslední večeře páně, jídlo, který má spirituální rozměr, eucharistie…
no, když dělal jakub polanka v londýně tu performance na téma poslední večeře, došlo mi, že tam byl tenhle společnej moment. asi jsme se sladili ve společný náladě. každý samozřejmě chceme to svoje říct po svým, ale je úžasný, jak se ty věci takhle sejdou... to není kopírování, ale úplně přirozeně různí lidi přijdou se stejným tématem, je to asi ve vzduchu.
polanka v poslední době hodně reflektuje multikulturní a streetový prvky. u tebe se styl ulice dá taky vysledovat, v osobitým pojetí. inspiruješ se i nějakejma městskejma subkulturama?
podvědomě asi jo... v paříži se sama takhle hodně oblíkám. to prostředí mě k tomu svádí. je tam hodně lidí, kteří se oblíkají klasicky, elegantně, na druhou stranu i spousta etnický a multikulti módy, jak to ukázal jakub. já tam mám tendenci nosit tepláky. stejně tam jezdím na kole, mám tenisky, šedivý tepláky, kapucu, kšiltovku... tak tam chodím většinu času. není to ani rebelství, spíš tam jen nemám chuť chodit hezky oblíkaná a jsem radši za pouličního šupáka. já se tam tak cítím a hrozně mě to baví. mám blízko k tanci, dělala jsem parcour, od sedmnácti jsem skákala na bruslích a tam to teď hodně žije. tady to dělá malá skupinka lidí, snažej se na to hrát, tam jsou ale fakt lidi z ulice, kteří nemaj na to dělat ten sport někde jinde a ulice je tak jediný místo, kde to připadá v úvahu. není to pro ně nějaká móda, je to takový pravdivý. to moje pařížský rozpoložení má i minus, protože se nechodím dívat na pařížský fešn weeky, což je možná u studentky módy trochu divný. nemám ale na ty lidi vůbec chuť, nemám chuť se oblíkat hezky a zapadnout mezi lidi, kteří tam chodí.
sama ale hodně dbáš na prezentaci svých kolekcí. je pro tebe důležitý, kdo a jak je prezentuje, necháváš si na přehlídky dělat spešl choreografii... poslední dobou se na tvých přehlídkách objevují osoby v parukách, u kterých není úplně jasný, jestli jsou to holky nebo kluci. s touhle genderovou dvojznačností si hraješ záměrně? reprezentují tyhle postavy toho vnitřního človíčka, kterýho jsi v sobě našla?
no, ta poslední kolekce je určená spíš pro kluky, ale nejsem v tom dogmatická. v madridu jsem ji prezentovala na dámskym fešn weeku. na celej fw tam měli k dispozici asi jenom šest kluků - modelů a já si říkám tyjo, já je fakt potřebuju. bez peněz nešlo vytáhnout žádný kluky z agentury, takže nezbylo než jim dát ty paruky a navlíknout to na holky. myslím, že to získalo větší vtip... naopak mi přijde, že se potvrdilo, že v tom vypadá dobře kluk i holka... ne, že bych chtěla nějak potlačovat pohlaví, ale spíš mě baví nerozlišovat. neustále narážím na to, že lidi děsně baví zdůrazňovat odlišnosti - proč si ženský nerozuměj s chlapama, jak jsou z jiný planety, jaký jsou mezi nima rozdíly, proč chlapi dělaj tohle takhle a ženský jinak... zabejvat se těmahle otázkama mi přijde jako strašná ztráta času. proto mě to asi baví takhle nerozlišovat. taky jsem přemýšlela, jak vyřeším na přehlídku vlasy a napadlo mě, že mám doma ty paruky z přehlídky v praze. někdo mi poradil, že nemusím pokaždý dělat něco úplně jinýho, tak se z toho pro mě možná stane typickej způsob prezentace... dokud to bude fungovat. k těm horám mi to dobře šlo – rozcuchaný vlasy a ta studená barva. navíc v tom ti dospělí vypadají jako děti. o to mi taky jde… nedávám jim ani vysoký podpatky, mají nízký pohodlný boty, je to víc do toho streetu a do dětskýho světa. to se mi líbí.
 na madridský fešn week a na  international fashion showcase do londýn si petra připravila krásný katalog s fotkama a příběhem, který stojí v pozadí nové kolekce dinner in abney mountains
máš nějaký sen do budoucna?
teď to mám trochu jako dítě a těch snů mám strašně moc. myslím, že to je tak dobře. nejrealističtější snem je zkusit si vyprodukovat kolekci a nezůstat jenom u těch samplů. příjemný na tom je, že máš sample a víš, že jsi schopná předat to někomu dalšímu na vyrobení, protože střih je už vykoumanej. zahradu hodně prodávám přes londýn, na not just a label. mám tam třeba sukni a kalhoty v jednom, je to variabilní oděv, který si může člověk obléct na několik způsobů. cena je sice vysoká, ale já nechci sklouznout k tomu, že budu dělat trička, jen aby se to prodávalo. v londýně mě učej, že nemůžu bejt blbec.
kupujou si to lidi z celýho světa?
jojo. a já jim k tomu píšu krátký vzkazy.
díky za příjemnej čas strávenej na čerňáku a ať ti všechno vyjde!




4/21/2014

matildě je jeden rok


matildě už je jeden rok. k narozeninám dostala jablečný dort, polštářek a tahacího pejska z blešáku. mia říká, že minimálně polovina našich fanoušků jsou ve skutečnosti fanoušci matildy, bude je tak asi zajímat, jak vyrostla od doby, kdy jsme ji tu ukazovaly poprvé.
na oslavu matildiných prvních narozenin přinesla babička dort z cukrárny, na který jsme dali svíčku (recyklovanou z loňska nebo možná i předloňska od loly nebo babety. snad se neurazíte, takhle my to děláme často.) a upekli jsme bagely podle tohohle receptu. děda se ptal, po kolikátý už, co že to je ten humus, lola skákala na trampolíně s tlupou dětí a babeta ochutnala od každýho dortu a koláče alespoň dva kousky.  matilda si nejvíc vyhrála s balicím papírem (příště dostane jenom papír) a v námořnických šatičkách ze soběslavskýho sekáče byla děsně roztomilá.
dárky: polštářek od andrey tachezy kurator a kultovní švédskej pejsek za dvacku loňských yard sales v sousední malý šárce
 

4/18/2014

ateliér MIK


na otvíračce jednoho sdíleného ateliéru v pražské libni panovala večírková atmosféra, ateliér MIK je ale především místem na práci. dokonce i jeho výloha je záměrně zastíněná a nakukovat dovnitř se dá jen malým kulatým okýnkem. společnou dílnu si tu zařídily dvě spolužačky z ateliéru módní tvorby na umprum jana mikešová  a linda zabilková, malíř a grafik david pešat a modistka káťa čadová. navštívit je tu můžete po předchozí domluvě, pokud se stydíte  - a pro to my máme nejhlubší pochopení, můžete sem zajít na některý z dalších dnů otevřených dveří, kdy se dílna změní v showroom (sledujete fb). my jim přejeme, ať jim to v libni hezky klape!
  
zleva: jana mikešová(její maxipleteniny v praze už celkem zdomácněly, nedávno si dokonce vyjely do londýna),kateřina čadová (té zvlášť gratulujeme k nové dílně, protože víme, že si ji přála minimálně od doby, kdy jsme ji loni návštívily v jejím modistickém koutku) a na ní šperk od lindy zabilkové

šaty, co má jana na sobě, jsou samozřejmě její vlastní. nekoušou a překvapivě nehřejí - takže ideální na jaro/léto.