22. 5. 2014

rozhovor s pavlem ivančicem: i když je venku hnusně, my žijeme vkusně!


dnes tu máme malou premiéru: poprvé uveřejňujeme rozhovor, který udělal někdo jiný než kočky. pavla ivančice - módního návrháře (muset) a v současné době i vedoucího ateliéru módní tvorby na pražské umprum - obdivujeme už dlouho, nejsme ale samozřejmě samy. jednou z jeho dlouholetých fanynek je i naše kamarádka andrea. se svým mužem markem medunou, členem umělecké skupiny rafani, malířem a vlastně taky pavlovým kolegou z umprum, navštívili pavla u něj doma a podrobili jej důkladnému výslechu. z rozhovoru se snad dozvíte všechno, co jste  o pavlovi kdy chtěli vědět.
samy jsme to četly několikrát a děsně se nám to líbilo!



I KDYŽ JE VENKU HNUSNĚ, MY ŽIJEME VKUSNĚ
Rozhovor s Pavlem Ivančicem vedli Andrea a Marek Medunovi
2014


Pavle, jak se jmenuješ a kdy a kde ses narodil?
Jmenuji se Pavel Ivančic a narodil jsem se 28. ledna 1979 v Opavě. 
Čím byli tvoji rodiče, z jaké jsi rodiny?
Moje příjmení je chorvatského původu. Můj dědeček pocházel z rakousko-chorvatské enklávy na jižní Moravě a mámina strana byla z pomezí Polska a Německa. Já jsem tedy Čech s chorvatským příjmením. Můj táta z politických důvodů nemohl dlouho studovat, nakonec těsně před čtyřicítkou dokončil stavařinu. Tátovi je teď hodně přes sedmdesát, ale je pořád dost aktivní. Dřív měl realitní kancelář, dneska se specializuje na odhady nemovitostí. A moje máma hmm... já jsem vlastně nikdy nepochopil, co dělá. Máma s námi byla dlouho doma, šla do práce, až když jsem byl ve třetí třídě.
To nebylo úplně typický, že by v tý době manželky zůstávaly v domácnosti?
Víš co, můj táta začínal jako dělník na šachtě, ale nakonec vystudoval a vypracoval se na ředitele krajské nemocnice pro celý severomoravský kraj. Já jsem ho v dětství moc nevídal.
Byl pořád v práci?
Máma byla sama doma ještě s bratrem, bylo to komplikovaný...
Horníci měli za socialismu velký platy, tak si mohli dovolit, aby manželka nešla do práce a starala se o děti?
Ne, to ne. Moji rodiče se vzali, když jim bylo dost přes třicet, já jsem se narodil, když mámě bylo osmatřicet, bratra měla o rok dřív. A v tý době už otec na šachtě nedělal.
Ty jsi vlastně z dost neuměleckýho prostředí. Kreslil sis v dětství?
Já to ještě dopovím s mámou... ona dlouho žila sama než se seznámila s otcem. Pracovala jako účetní, referentka na genetice, vůbec jsem nechápal, co to znamená. Já myslím, že nějaký výtvarný nadání bylo u nás v rodině vždycky. Můj děda z máminy strany krásně kreslil, maloval, hrál na housle a zpíval. Ale byl to policajt, no. A jeho žena, moje babička měla zase pletárnu, kde zaměstnávala třicet žen, který vyráběly spodní prádlo, ponožky a další věci. Ten podnik jí ale po osmačtyřicátým vzali, z čehož se nikdy nevzpamatovala a zahořkla. A ten můj rakousko-chorvatský dědeček byl z pěti sourozenců a jeden jeho bratr, který se nikdy neoženil, proč asi hahaha, měl pánské krejčovství v Poštorné na Jižní Moravě. 
Takže to máte v rodině...
Babička Jiřina, otcova matka, byla úžasná elegantní žena, která si na sebe šila, pletla a vždycky byla upravená. Od ní mám tu geniální hlášku: „I když je venku hnusně, my žijeme vkusně“. Hodně lidí ji nemělo rádo, na malým městě si mysleli, že je arogantní. Já jsem měl jakousi inklinaci k umění v sobě vždycky. Ve školce mě nezajímalo nic jiného než sedět za stolem a kreslit princezny. Vždycky jsem věděl, že chci dělat to, co dnes, ale profesi módního návrháře jsem vůbec neznal, ani jsem nevěděl, že něco takového existuje.
Chodil jsi do lidušky?
Moje cesta byla trošku složitější. Sice jsem hned od první třídy chodil do Lidové školy umění, což jsem miloval a kreslil celé dětství, ale nakonec jsem šel na gympl. Na vysvědčení jsem míval většinou samé jedničky, tak se to zdálo logické.
To jsi byl šprt, hahaha?
Já jsem se nemusel skoro vůbec učit, sice matika, chemie, fyzika mi moc blízké nebyly, ale ostatní mi šlo samo. Takže volba gymplu, kam mě dali rodiče, byl kompromis. Na uměleckou školu mě nenapadlo jít, ani jsem nevěděl, jestli v Ostravě nějaká byla.
A co na gymnáziu, bavilo tě učení?
Ne, vůbec. Ještě v prváku a druháku jsem se nějak snažil. Vůbec nechápu, jak jsem ho mohl dokončit, k závěru studia jsem na to úplně sral...
Byl jsi problematický student?
Měl jsem problém s autoritou. Nevěděl jsem, proč mám respektovat a poslouchat učitele, byly teda výjimky. Proč se mám podřizovat nějakým debilním pravidlům, který nedávají žádný smysl. Nevím, ale fakt to byl problém... Takže jsem se z toho sluníčkovýho chlapečka, s kterým nikdy nebyly žádný problémy a který měl vždycky samý jedničky, proměnil v nezvládnutelného výrostka. Když jsem si ve čtvrťáku podal jedinou přihlášku na Umprumku do Prahy, pozvali si mě na pohovor se školní psycholožkou. Pamatuju si to jako dnes, v kabinetě seděla taková unavená paní s knírem, měla chlupatý černý nohy v šedých punčochách, kouřila cigaretu a říkala mi znuděně, ať se neupínám k nadějím, že bych se mohl dostat na tak výběrovou školu... Nikdo nečekal, že by se Ivančic někam mohl dostat, hahaha. A ono to vyšlo.
Jak jsi se na přijímačky připravoval?
Víš co, měl jsem štěstí, vždyť jsem ani nesplnil zadání domácích prací. Ale asi se nějak projevilo, že jsem denně kreslil.
Co jsi kreslil na gymnáziu? 
Na základce jsem měl projekt Miss světa, pracoval jsem na něm od první do osmé třídy. Všichni, včetně uklízeček, věděli, o co jde. Akorát bylo debilní, že první místo díky zprůměrování vyhrála nějaká Jugoslávka... To byla životní lekce, hahaha. Kreslil jsem různý věci ale hlavně takový fantasmagorický návrhy.
Šatů? Nebo nějaký scenérie...
Já jsem kreslil různý stvoření a šaty i prostředí..
Takže to byly spíš příběhy?
Jo, jo.
V jakým jsi to dělal stylu?
Pamatuji si, že jsem měl potřebu najít si vlastní výraz. To si myslím, že mi hodně pomohlo u těch přijímaček.
Když jsi byl v pubertě, jak si řešil své vzezření? Měl jsi svůj styl?
To byla úplně jiná doba, to si pamatujete, ne? Devadesátý léta...
Nikde nic...
Nebyly žádný obchody s oblečením, ani žádný H&M, Zara nic takovýho tady nebylo. Ale ten nedostatek v nás podporoval kreativitu, upravovali jsme si oblečení po rodičích nebo po někom z rodiny, něco jsme našli v sekáči. Byly to šílený modely. Já jsem si na sebe furt něco dělal. Víš kolikrát jsem v Ostravě dostal přes hubu?
Jo?!
No jasně.
Protože jsi byl výstřední?
Bral jsem to jako základní předpoklad mojí existence.
Jak jsi vypadal?
Měl jsem takovou vtipnou kamarádku, která byla kadeřnice, takže jsem experimentoval s barvama. Měl jsem takovej divnej efektní styl, v určitým období jsem měl vlasy a obočí obarvený na černo. To jsem vypadal hodně blbě, jako hrobka. Nosil jsem černý kožený kalhoty, k nim jsem si spíchnul něco z povlečení. Fotky z gymplu jsou šílený. Taky jsem kombinoval pracovní boty, kožený kalhoty a triko ušitý z igelitek.
Rodiče tě podporovali, když jsi se hlásil na Umprumku? Nebo tě zrazovali, že se tím neuživíš?
Myslím, že moje inklinace k umění a vyjadřování se skrze to, jak vypadám, byla natolik evidentní, že se mě ani nepokoušeli odradit. I když si pamatuju, že v páťáku před diplomkou se mě otec pokoušel přesvědčit, jestli bych ještě nechtěl zkusit architekturu.
Stavař a technik se nezapřel...
Myslím, že se mu móda jevila jako nedostatečná. Bohužel dodneška v české společnosti přetrvává pejorativní nádech výrazu módní návrhář; zní to skoro jako nadávka... Vlastně ho nerad používám.
Mně podobně vadí označení umělec. Asi to podobně cítí každý ve svým oboru.
Každý ví, kdo je architekt, ale u lidí z módy je dost nejasný, co vlastně dělají, zní to podivně. Přitom v zahraničí se jedná o jeden z nejnáročnějších oborů.


Pojďme na Umprumku. Kdo tě přijal? 
Do ateliéru mě přijala Magda Křesťanová.
Mohl bys nám ji, prosím tě, trochu představit?
Magda Křesťanová vedla v tý době ateliér, který v roce 1953 založila Hedvika Vlková jako Oděvní výtvarnictví. Vedla ho dlouho, po ní se ho ujala Zdeňka Bauerová. Ta tam byla taky hezky dlouho. A někdy v druhý polovině devadesátých let to po Zdeňce Bauerové převzala Magda Křesťanová. Která byla ovšem vedoucím ateliéru dosti krátce, tehdy v ateliéru proběhla taková revoluce. Magda byla dobrá. Naučila mě spoustu věcí, ale byla depresivní a měla asistentku, se kterou jsme se všichni hádali, konzultace probíhaly za jejich neustálých potyček, bylo to blbý...
Ale podobný je to skoro ve všech ateliérech?
Bylo to blbý, ale pak to bylo ještě horší... Přišla Krbcová a s ní to začalo být skutečně strašný. Na Umprumce bylo dvakrát v historii od jejího založení v roce 1885 kárné řízení s nějakým studentem. V sedmdesátých letech s nějakým schizofrenním studentem, který zmlátil profesora na soše a pak se mnou kvůli konfliktu s Krbcovou. Tahle paní byla naprostý psychopat.
Jak jsi se s ní dostal do křížku?
Nevím, nějak jsem se jí znelíbil. Dneska si už nikdo nedokáže představit, jaký to bylo. Třeba mi pokaždé těsně před klauzurama změnila téma, abych neuspěl a ona mě mohla vyhodit. Poté, co jsem udělal diplomku, jsme si sedli a napsali dopis Pelclovi a on jí den na to vyhodil. Byla to zlá ženská, která soustavně dělala naschvály.
Co bylo tvým prvním profesním úspěchem, od kterého jsi začal fungovat na scéně?
Můj první úspěch byly klobouky, které jsem dělal pro Tonak. Jednak si je hned všechny někdo koupil a pak je nafotila Dolce Vita a Jirka Macek se mnou udělal rozhovor do časopisu Blok, to bylo ještě v době před Designblokem. Nějak v tý době jsme s Radanou založili Muset.
To jsi byl ještě na škole?
Jo.
A Radana byla výš?
Radana byla tři roky nade mnou.
Módní designéři fungují většinou sami za sebe. Co Vás vedlo k tomu, že jste s Radanou v Musetu spojili síly dohromady?
Když jsem byl asi v druháku, tak si nás s Radanou vzala Magda Křesťanová do kabinetu a sdělila nám, že si myslí, že my dva bychom měli pracovat spolu.
!?
No, my jsme jí namítali, že to fakt nemůže fungovat, že to nejde. Ale byli jsme už spolu ve vztahu. Nastěhovali se do nebytového prostoru, který nám sloužil jako ateliér, vchod z ulice s výlohou, sídlili jsme ve Vysočanech. Když jsme viděli s Radanou jeho dispozici, řekli jsme si, že otevřeme galerii s designem a uměním. Bylo to hodně podomácku dělaný. Jednou měsíčně jsme dělali vernisáže, otevřeno bylo na dohodu. My jsme tam měli své první výstavy, ale ukazovali jsme nejen módu, ale i šperk, porcelán, všechno možný. To bylo předtím než se otevřel Qubus, vlastně jako jedni z prvních jsme přišli tady s tím konceptem. Pak to začalo nabírat velký obrátky, lidi z časopisů si chodili půjčovat věci. Oslovil nás investor, že by chtěl otevřít concept store s designem. Když jsme začali dávat dohromady partu lidí, kteří by se na tom mohli podílet, došlo nám, že nechceme být kurátoři či produkční toho projektu, ale že především chceme dělat naše vlastní věci a projekt jsme stornovali. Muset nám ale zůstal jako značka. Hned na to se nám podařilo vyhrát soutěž na veletrhu Styl a Kabo v Brně.


Když to bylo takhle rozjetý, tak ses dostal na Central Saint Martins v Londýně, ne?
Diplomoval jsem v roce 2003 a až za dva roky jsem byl přijatý na Saint Martins.
Proč jsi se přihlásil na postgraduální studium? Měl jsi pocit, že potřebuješ další vzdělání?
Myslím, že jsem měl hlavně potřebu konfrontace. My jsme tady byli hodně izolovaný. Samozřejmě jsem byl párkrát v zahraničí a věděl jsem, že potřebuji pokračovat, vyvíjet se a to by se mi v Čechách nikdy nepodařilo. Třeba u diplomky jsem měl pocit, že se mi nějakým způsobem podařilo definovat můj kreativní potenciál a estetický směřování. Ale přes všechny ty úspěšné kolekce, které vznikly potom, jsem cítil, že nikdy nemám čas a prostor využít potenciál, který v sobě mám, že jsem ještě pořád neudělal to, co jsem potřeboval udělat. Doufal jsem, že ten postgraduál mi poskytne jakýsi prostor, což se také podařilo. A vlastně tahle dosti jednoduchá motivace zafungovala velice dobře i při přijímačkách tam.
Je tam odlišný princip výuky než na Umprumce, nebo je to podobný?
Probíhá tam takový šamansko-vojenský výcvik. Hodně se klade důraz na osobnost. Zásadní je osobou je tam Louise Wilson, která z MA Fashion udělala tak slavné studium, kterým prošli lidé jako Alexander McQueen, Phoebe Philo, Kim Jones, Christopher Kane, Richard Nicoll, Roksanda Ilincic, Mary Katrantzou, atd. Všichni ti slavní návrháři si tím kurzem prošli. Víš, obtížně se to srovnává, protože to probíhá za veliké hysterie - jsi v prostředí, kde se skutečně vybírá, kde jde o velký úspěch a peníze. Ten tlak je reálnej. Navíc oni chápou, že investuješ do svojí budoucnosti a opravdu každý, kdo je co k čemu, tak má otevřený dveře ke kariéře na tý nejvyšší úrovni módního průmyslu.
Na jakou hodnotu je tam kladen největší důraz, na kreativitu, řemeslnost...?
Dlouho jsem uvažoval, co je tím zásadním  kritériem pro výběr lidí, protože to měl bejt světovej výběr. Jak jsem se tam proboha ocitl já?! Ale pak jsem pochopil, že je to o lidech, kteří jsou osobnosti, kteří milují svou práci, tvrdě pracujou a mají tendenci se nevzdávat. A musím říct, že jsem narazil i na mně dosud neznámé praktiky. Pro člověka pocházejícího ze socialistické země mi ten totální kapitalismus úplně k srdci nepřirostl. Když někdo někoho podvedl, tak se sice řeklo, že to je svině, ale bylo to bráno jako plus, že si umí poradit v obtížné situaci. 
Takže panovala konkurence i mezi spolužáky, vzájemně jste si asi nepomáhali?
Byly tam i přátelský vztahy. Někteří lidé mezi sebou fungovali hůř, jiní lépe, byli i takoví, kteří spolupracovali, ale jinak ta rivalita by opravdu nechutná.
V Česku je kladen důraz na řemeslo, tam je to podobné, nebo je módní návrhář spíše tím, kdo koordinuje řemeslníky?
Naše generace v Británii vyrostla v úplně jiném prostředí. Maminka nosila Yves Saint-Laurent nebo něco jinýho, všichni mají nezávislou matku nebo otce, to je úplně jinej model. Jsou vychovaní k vlastní sebeprezentaci. Mají sebevědomí. Trvalo rok, než tam pochopili, že něco umím. Ale já jsem až tam zjistil, že toho umím vlastně hodně. Pět let před tím jsem se sám intenzivně věnoval střihu, šití... No a když viděli, co umím, trochu se mi smáli, že jsem takovej kutil, že mám rád všechno pod kontrolou od návrhu až po realizaci...
A to byla tvoje výhoda, nebo ne?
Je to výhoda i nevýhoda, každopádně se to ukázalo jako nevýhoda, když člověk chtěl získat práci. Já jsem byl starší než ti, co si dodělávali školu a hlásili se na místo asistenta. Byli mladší a uměli toho míň než já. Že to nemůže fungovat mi řekli rovnou ve škole, a že nenajdu práci, ještě s tím odkud jsem, „komunistickej retard“ mi tam říkali.
A já jsem si naivně myslela, že když seš na prestižní škole, že si tě vyhlídne nějaká značka, že nějaký butik ti nabídne smlouvu?
Ono to nebylo úplně jednoduchý, protože moje kolekce nebyla komerční, byla jen obtížně prodejná.
Tak jí zkus trochu popsat...
Víš, já jsem úplně tuhle příležitost projel. Přitom jsem byl number one toho ročníku, přede mnou byl ve stejný pozici Christopher Kane a po mě Mary Katrantzou. Akorát jsem neměl ani počítač, natož přístup na internet, ba jsem ani nevěděl, jak funguje fashion week, že je tam nějaká next generation soutěž. Byl jsem fakt retard a vůbec jsem nevěděl, jak dosáhnout toho, co jsem chtěl. Přitom jsem měl obrovský štěstí, měl jsem osobní interview s Donnou Karan, Albertou Feretti, Alber Elbaz z Lanvin mě dokonce chtěl vidět dvakrát, dělal jsem projekt pro Jean-Paula Gaultiera, Victor a Rolf mě pozvali na pohovor, atd.  Zpočátku jsem lítal po Evropě na ty pohovory, ale potom jsem už nemohl dál, došli mi peníze. Tak jsem se vrátil domů, měl jsem únavovej syndrom, pak se nám povedlo miminko a šlo to už úplně jinou cestou. Díky této zkušenosti jsem ale pochopil, že jsem měl takzvaný úspěch díky tomu, že jsem tomu dal maximum, že jsem pracoval na tom, abych byl dobrý. Zatímco ostatní chtěli  práci, která pro ně bude prostředkem, jak se dostat na další úroveň. Takže po téhle stránce jsem byl naprosto nepřipravený. Navíc, pokud chceš do Milána, do Paříže, nebo do New Yorku, musíš komunikovat jinak a vypadat jinak než jsem vypadal a komunikoval já. To jsem v té době nechápal.

z pavlovi absolventské kolekce na central saint martins, patrně nejprestižnější módní školy na světě

Co se změnilo po návratu do Prahy? Muset během té doby fungoval?
Muset fungoval dobře, Radana zůstala v Praze a starala se o to. Byli jsme tehdy na vrcholu komerce, velký zakázky za peníze jaký si dnes nedokážu ani představit a mám pocit, že se to snad ani nemohlo stát. No, já se vrátil a začala finanční krize.
Proč skončil ten komerční vrchol?
Prostě přišla doba, kdy nebyly peníze a začalo se šetřit, to bylo tou finanční krizí v roce 2008. Když firmy řešily nějaký reklamní věci, tak tyto věci šly jako první stranou...
Někdy v tý době jsi začal dělat asistenta Liběně Rochové?
Ne, ne. Já jsem byl pořád napojen na náš ateliér, tak mne tam pozval Josef Ťapťuch, abych se studenty jako externista řešil jejich portfolio. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že právě prezentace bývá obvykle kamenem úrazu, to, když nedokážou udělat svým projektům žádný kloudný výstup. To jsem dělal asi rok a pak mne oslovila Liběna, abych jí dělal asistenta.
Měli jste  s Liběnou blízký vztah? Všimla jsem si, že jste měli výstavu v její galerii Studio LR?
To už dnes nefunguje. Ona měla tuto galerii na podporu mladých designérů a my jsme tam s Radanou vystavovali docela často, třeba s tou kolekcí, s níž jsme vyhráli na veletrhu Styl a Kabo v Brně. Já jsem tam měl výstavu své diplomky z Londýna. Byl to prostor, kde se ukazovala, ne snad přímo nezávislá, ale určitě autorská móda. 
Pokud nyní skončíme s otázkami na životní peripetie, tak bych se zeptal, jak řešíš prezentaci módy. Jaký formát je pro tebe ideální? Výstava, fotografie, přehlídka? 
To velmi často řešíme u těch školních výstav, kde se na ně dají dát pouze věci, které splňují kritéria objektu. Módu je velmi problematické adjustovat. Někdy je optimální výstava, jindy přehlídka. Některé věci potřebují štendr, jiné je nutné instalovat specificky, protože nesou nějaký umělecký aspekt. Já v současné době preferuju, i když je to možná trend, když má v rámci školního ateliéru prezentace formu videa. Je to ostatně i skvělý formát, když potřebuješ poslat věci na zahraniční výstavu. Pošleš video, místo abys posílal věci, který je nutný vždy vybalit, vyžehlit...
A hlavně je to vidět na těle, ne?
Jen málokdy natrefíš na kloudný figuríny. Třeba my v ateliéru máme vyrobený speciální panny, na kterých to alespoň nějak vypadá.
Jaký byly pro tebe tři nejdůležitější kolekce a proč? Nemyslím to však kariérně.
Určitě to byla diplomka, protože to byla moje první kolekce, ucelený celek 
a první práce, kde jsem zúročil intenzivní experiment.
Jakého druhu byl ten experiment?
Hledal jsem specifický plastický výraz, pracoval jsem s hmotou těla, hrál jsem si se střihovou manipulací. Vytvářel jsem takový bubliny a deformace, měnil jsem fyziognomii lidského těla. 
Vztah fyzična a módy je jasný, jakým způsobem pracuješ s normativitou? Modelky jsou bytosti skoro vždy stejného vzezření... 
Právě ta diplomka byla mou první prací, která jasně formulovala směřování tímhle směrem.
Pracoval jsi třeba i s defektem?
No jistě.
Pokud si pamatuji, dělali jste kolekci, v rámci níž jste nafotili normální lidi v kontrastu s modelkama... 
Ano, to byla moje diplomka na UMPRUM, kterou nafotili Petr Hrubeš a Dita Pepe. Ty fotky ten rok získali první místo v kategorii umění na Czech press photo a objely celý svět, jen v ČR je nikde neuveřejnili, mám na mysli módní časopisy. Později jsme na ně navázali a vyhráli Czech grand design. Tehdy to byla pánská kolekce představená na ženách. Vlastně i dnes u svých „nositelných“ kolekcí zúročuji tu ranou práci s proporcemi.


pavlovu diplomku 'bodysofa' nafotili dita pepe a petr hrubeš

Jaký je vlastně smysl toho, že nevyužíváš ideální typ figury? Chceš poukázat, že existují i jiní lidé, svět bez ideálních proporcí? 
To ano, ale já to vnímám spíš jako otázku identity jako takový.
V jakým slova smyslu? Například že identita je něco jako odlišnost a že odlišnost znamená do určitý míry deformaci? 
Třeba tři moje kolekce, které vznikly v průběhu let 2008-2010 se jmenovali The Unrelated Twin - Nepříbuzné dvojče I., II., III. No a přesně zde jsem řešil vztah deformace a normy, individuality v kontrastu s uniformitou. Já nevím, asi moc neumím mluvit o svojí práci...


Vlastně jsi z těch třech kolekcí zmínil jen jednu, jaké byly ty zbývající?
Určitě moje práce v Londýně.
To je ta, kterou jsi se prezentoval na London Fashion Weeku?
Ta je pro mě určitě zásadní. A potom bych zmínil kolekci, kterou jsem dělal pro Expo, kolekci Nepříbuzné dvojče, to by mohla být dvojka a pak moje poslední pánská kolekce.
A to je ta inspirovaná Amišema?
Částečně.
Jak to myslíš?
To je až takový upgrade. Na jedné straně je to trochu do dvacátých let a na straně druhé do sportu.
Nesměřuješ důrazem na nositelnost k určité konformitě? Četla jsem kritiky, které ti vyčítali, že se jedná o krok dolů?
Za prvý si už nepotřebuju nic dokazovat a za druhý potřebuju to oblečení prodat. Móda je sakra drahý koníček. Ta kolekce určitě nebyla dokonalá, ale přesto jsem naplnil svá předem stanovená kritéria, která většinou nikdo neřeší. Docela mi vadí, když to nikdo nevidí, nedokáže ocenit jistou kvalitu a poukazuje na malichernosti. 
Můžeš popsat svůj záměr?
Zvládnul jsem vytvořit pánský šatník, který je kombinovatelný mezi sebou navzájem a to je fakt těžký. Trvalo mi celý můj dosavadní život, než jsem byl schopen tímto způsobem věci udělat.  Můžeš vytvořit celou řadu looků, je to opravdu technicky propracovaný. Kolekce zahrnuje celou řadu siluet a proporcí, je tam prostor pro různé typy postav. Myslím, že ta kolekce je skutečně propracovaná. Jsou kolekce, které jsou „umělecké“, určené na přehlídku. Nesou nějakou výpověď, výtvarný aspekt, který posouvá módní design někam dál. Ale pro mne bylo důležitý udělat kolekci v pragmatický rovině, funkční a nositelnou. Navíc je krásně zpracovaná, a to i zevnitř. Jednotlivé modely a kombinace jsou ozkoušený. Já sám je nosím, takže vím, co funguje a co ne. A samozřejmě je všechno z kvalitních materiálů.
Já si myslím, že tuhle výpověď nesou i normální věci...
No právě. To se mi podařilo transformovat do nositelné polohy, což je úkol, který paradoxně pro návrháře není vůbec snadný. Navíc víš, že jsi toho dosáhl na úkor osobního života, takže tě pak docela naštve, že to nikdo nevidí. Pár spřízněných lidí ti poplácá rameno, pár jich to pochopí, ale nejsou zde novináři, kteří by o módě psali jinak a dejme tomu hlouběji.
Já jsem teď četla rozhovor s Vivienne Westwood a překvapilo mě, že v souvislosti s ekologií říkala, že nemáme mít přeplněné šatníky, že máme mít jen pár nositelných kvalitních kousků...
My jsme vůbec nepochopili, že běžnou součástí života je mít návrhářské věci a že je důležitý návrháře podporovat, že je v pořádku kupovat si věci částečně v sekáči, Zara a Mangu nebo H&M. Jednou za rok si přece můžeš koupit dobrý boty, pěknou tašku, nebo sako, či kabát od návrháře. Ty to děláš, ty tomu rozumíš, ale to je úplná menšina všech klientů. Navíc menšina, která si to může dovolit v nějaké větší míře, je úplně minimální.
Já se ještě vrátím k tý poslední kolekci. Vím, že například v 60. letech se hodně používaly umělý materiály, protože ukazovaly víru v budoucnost, ve vědu a pokrok. Nese v sobě například volba „kvalitních“ materiálů obdobný druh významu?
Celá ta kolekce je reinterpretací klasického pánského šatníku. K dámským kolekcím většinou přistupuji jinak. Ženy, které ke mě chodí, většinou chtějí speciální kusy, tu si koupí zajímavý top, neotřele střižený kabát, nebo šaty, který jsou neobvyklý. Zatímco chlapi hledají základní věci svého šatníku. Inspiraci jsem našel v eleganci první republiky, zároveň v nejrůznějších uniformách napříč komunismem. Použil jsem například kombinaci oldschoolových vln a látky, kterou jsem si nechal speciálně vyrobit a ze které se dělaly uniformy pro horníky. Pak tam mám odlehčený formy lehký, pružný vlny s kašmírem, ze kterých jsou ušitý upnutý saka, mám tam kalhoty v double úpletu a mnoho jiného.
Nelze to brát jako určitý návrat ke klasické modernitě? Třeba jako se to děje nyní v umění. Současnost je plná návratů a historismů. 
Díky bohu, že tato generace začíná mít nějaké téma na přetřes.
Koncipuješ to tedy v širších kulturních souvislostech, nebo spíš reaguješ na podvědomý pocit?
Je to půl na půl. Cítím, že je nějaká poptávka v mém okolí a pak se ji snažím kolekcí reflektovat. Ale stejně mi to ujede mým směrem, i když je to ta nositelná kolekce, tak chtě nechtě v ní vidím sebe, svůj styl, své sklony. Jinak to asi neumím. Takže u mě je vlastně i ready to wear osobní..
Máš nějakou linku, která prorůstá většinou tvých kolekcí?
Víš, já mám pocit, že až zjistím, kdo jsem a stanu se skutečně sám sebou, tak možná módu přestanu dělat.
Je to směřování k sebereflexi?
Naštěstí svou prací neříkám, co nechci, a snad se neprozrazuju úplně. Ale když vidím jak ty kreativní věci, tak i tu nositelnou módu, uvědomuji si, že za tím, co jsem řešil, je hledání sebe sama.
Móda je často brána jako symptom určitý doby...
Právě na Saint Martins jim bylo úplně jedno, jestli chceš, aby ty věci byly nositelný, nebo ne. Oni chtěli, aby každý z nás byl schopen být především upřímný, aby byl pravdivý sám k sobě a ke svému způsobu života. Teprve když to dokázal, tak měl šanci se nějak uplatnit.
Otázkou je, jestli ta pravda o sobě samém není do velký míry dána sociálními a politickými souvislostmi?
Určitě. Já říkám svým studentům: „Dívejte se kolem sebe. Buďte pozorní.“ Ale všichni si berou jako zdroj inspirací fotky ze světových přehlídek. Pořád říkám. „Podívejte se kolem sebe, koukni se, jak žiješ. Zkus právě to reflektovat.“ Všichni mají tendenci směřovat k nějaké fiktivní metě. Ne že bych si tím neprošel taky. Ty lidi z Londýna a odjinud jsou talentovaní, schopní, ale neumí všechno. Ale snaží se udělat něco, co funguje, co osloví příslušný segment trhu, určitou subkulturu. Mají úplně individuální hlas. A to je úplně nejvíc, že dokážeš udělat něco původního a  nenásleduješ žádný schémata. Pro to v téhle zemi zatím není prostor, tady je chápání kultury hodně instrumentální, nemluvě o tom, že vládní podpora módy prakticky neexistuje ...


Jak proměnil vnímání a výuku módy internet? Spousta módy je úplně snadno dostupná...
Důležitou součástí naší práce je rešerše a to jednak ta osobní, ale i ta, která se týká práce jiných návrhářů a umělců. Já každý týden říkám jako mantru: „Vyhledávejte různé zdroje. Existujou knihy, časopisy, noviny. Je tady knihovna. Dívejte se kolem sebe. Můžete fotit. Není jenom internet. Existuje celý svět okolo vás“.
Internet může vést i k určité skepsi tou přemírou, člověk se může snadno ztratit sám sobě.
My zrovna tento semestr řešíme téma identity, což souvisí ještě s nějakýma dalšíma věcma. Ale na ty lidi je ještě brzo, buď se hroutí, nebo vůbec neví, jak s tím naložit. Když se dívám na mé studenty, tak chápu, že je brzo na otázky typu: Kdo jsi? Odkud pocházíš? Kam směřuješ? Ještě to nemají úplně sesumírovaný a ještě k tomu se po nich vyžaduje reflexe jejich práce. Zatímco v Británii či na Západě se na umělecké škole dostaneš do vybrané společnosti, kde od tebe nikdo neočekává nic jiného, než že budeš takový jaký jsi. Ale tady od lidí zabývajících se módou nikdo nic nečeká a studenti a nejen oni často vůbec nevědí, z jaké strany začít. To je stigma této společnosti.
S internetem a sociálníma sítěma se asi prohloubil fenomén, kdy lidé vytvářejí určitá názorově spřízněná ghetta, do sebe uzavřený subkulturní skupiny, který sdílejí společný znaky, názory. Pozoruješ něco podobného u sebe?
Mně trvalo docela dost dlouho než jsem si založil profil na Facebooku, až moje kamarádka z Ameriky mě k tomu donutila, když se mi tam někde ztratila, já ji pomocí Facebooku vystopoval, ale od té doby jsem neaktivní. Mám k sociálním sítím odtažitej vztah. Občas mě vyvede z míry, když se někoho zeptáš, kam jde a on na to odpoví, že jde domů na Facebook, že tam jsou všichni jeho kamarádi. Vzpomínám si, že v mým okruhu spáchal jeden kluk sebevraždu. Na Facebooku se kolem toho strhla lavina, všichni posílali sluníčka, psali, jak jim bude chybět. A pak jsme na pohřeb dorazili jen tři kamarádi. Zatímco ta konference běžela dál. Sorry, ale já to vnímám úplně jinak .
Já jsem to myslel tak, že ten internet zesiluje tendenci řešit a suplovat svou identitu prostřednictvím obskurností a fetišů a utvrzovat se v ní vzájemným sdílením. 
To je právě takový to pseudo. Já mám obecně dost kritickej názor na sociální sítě. Myslím, že tě oddalují od sebe samého, že ti kradou duši. Uživatelé žijí v blahém vědomí, že mají x přátel, že s někým něco sdílejí a že jsou v kontaktu, ale všechno to je jenom chiméra. Sociální sítě mají samozřejmě i své klady. I Papež má svůj profil. Můžeš zjistit spoustu věcí, máš informace o mnoha akcích, ale mně to nechybí. 
Papež by měl mít ikonku žehnání...
Já mám často pocit, že mám život tak nabitej, že potřebuju volný čas a prostor pro udržení vlastní integrity. Mám pocit, že bych se upsal ďáblu... 
Pojďme od internetu... Pro jakou šiješ sociální skupinu? A jak tomu přizpůsobuješ cenovou politiku?
Andreo, já jsem takovej lúzr a můj život se tak sesypal za poslední dva roky, že prostě dělám, co přijde a díky bohu vždycky něco přichází. Takže to moc vědomě neřeším, ale živí mě hlavně zakázky, a to hlavně pro chlapy. Víš co, cenu musím hodně zvažovat, aby byla adekvátní, aby nebyla přestřelená. Některé věci z kolekce se moc neprodávají. Ale funguje, že přijde klient a nechá si ušít oblek na míru, protože ho potřebuje a moje cena je nižší než u jiných českých zakázkových krejčovství, který ale dělají zakonzervovanou klasiku, která je pořád stejná jako byla před třiceti lety. Já navrhuju na míru osobnosti a zároveň zohledňuju aktuální siluetu a vůbec co se v pánský módě odehrává. Ale i tak cenu musím řešit, jestli jsem levnější, dražší, lepší, horší než jinde. I když té skutečné klientele, na kterou bych se měl zaměřit, je úplně jedno, kolik co stojí.
Člověk se nesmí podcenit...
Nejdražší oblek, který jsem prodal, byl na luxusní zakázku pořád dost levný.
Můžeš své zákazníky nějak paušálně charakterizovat, jsou to právníci, doktoři?
Většinou se rekrutují z exekutivní sféry – právníci, architekti, producenti, režiséři...
Takže to jsou muži moci, to je dobrý, hahaha...
Stále sním o ideálním klientovi, který za mnou přijde a řekne mi, chci vypadat jako umělec, kterému se daří dobře, to je můj ultimate goal.
Já to řeknu Jirkovi Černickýmu a třeba přijde, hahaha...
A koupí si dámský model z roku 2003. Do toho jdu!
Móda je většinou vnímaná jako povrch, kde je v ní skryta hloubka? 
Móda má různý úrovně, móda na určitý úrovni je spotřební zboží, něco co ani nevnímáš...
A v tvojí práci a uvažování...
Vím, že lidi mají tendenci nahlížet na módu jako na povrchní disciplínu. Ale móda funguje také jako samostatná oblast kreativity, která často posouvá hranice dál než jiné disciplíny. Móda na rozdíl od umění a designu vždycky jednoznačně reflektovala společnost, pohyby a změny v ní, její politickou a kulturní konstrukci. Věřím, že móda v sobě nese velice silnou výpověď.


Proč jsi si vlastně zvolil odkaz k těm Amišům?
No...
Amišové - to je dosti speciální skupina. Líbilo se ti to jejich oblečení, nebo ti byla blízká jejich filosofie?
Ne, o to mi nešlo.
O co tedy šlo?
Dlouhodobě mě fascinují uniformy. Možná jsem nediagnostikovaný autista, protože mám i tendenci poslouchat jednu skladbu celej den, nakupovat pořád stejný věci, chodit stejnou cestou...
Jé, to já taky...
Miluju uniformy, dlouhodobě si dělám jejich rešerši. Zajímají mě určité subkultury, ale v tom smyslu že i já bych chtěl vytvořit jakýsi kult, je to jako bys vytvářel svůj svět. Hlavně moje pánská móda se odvíjí od toho, jak chci vypadat já. Potřebuju, aby to mělo nějaký parametry, aby to bylo výrazný a současně nevtíravý. Snažím se přesvědčit muže okolo mě, aby do toho šli...
Když mluvíme o uniformách, mám pocit, že dneska to je něco, co je podvratný vůči majoritní a spotřební kultuře, která tě vyzývá, aby sis zvolil z několika přednastavených stylů, které se ti nabízejí. Vnímáš to podobně?
Vy jste to pochopili, to je moje forma odboje. Společnost je dekadentní do té míry, že ten jakoby individuální hlas je považován za úzus, aniž by za ním byla skutečná jedinečnost.
Jedná se vlastně o škatulky...
I když jsem si v mládí prošel lecjakou rebelií, nikdy bych tenkrát třeba nenosil džíny, byly určitý věci, který bych nikdy neoblíkl, tak jsem se po čase dopracoval k tomu, že i já potřebuju prostor, kde nebudu vidět. Vlastně je ironií, že když nosím vzorky ze své kolekce, je zatím úmysl nebýt viděn. Přitom paradoxně na základě zpětné vazby okolí si uvědomuji, že být nenápadný se mi příliš nedaří. Jsem sám sobě špatnou reklamou.
Ještě úplně poslední otázka. Máš radši Haškova Švejka, nebo Franze Kafku?
Je mi bližší Kafka, Švejka chápu jako žoviálnost..
Nemáš rád to plebejství?
Je mi úplně odporný, ale učím se mít pro něj pochopení. Mám ze sebe radost, když dokážu komunikovat s obyčejnýma lidma, když zvládnu mluvit s tím Láďou, co mě stěhuje, hahaha.
Tak děkujeme za rozhovor.
Já si jdu lehnout.


všechny fotky jsou z archivu pavla ivančice

3 komentáře:

  1. Skvělý rozhovor, díky! L.

    OdpovědětSmazat
  2. ještě nikdy jsem nedočetl takhle dlouhý rozhovor.

    OdpovědětSmazat
  3. Eliška tu obdivuje poslední fotku, takové šaty má totiž ráda.

    OdpovědětSmazat