18. 3. 2013

tání ledů

Les byl chladný.
Smrky jak grafy.
Říkal sis o to, říkal.
A ačkoli jsem nežádal nocleh,
a tedy ani pohoštění, měl pravdu.
Říkal jsem si o lekci z mrazu.
A dostal ji, Giorgio;
tohle je poslední dopis pro tebe,
píšu ho na průsvitce vstupu,
pod borovicí, u kamen našeho kamene.
Zimní les
Sova dýchá do noci. 
Představuju si kruh jejích úst.
Vcházím do lesa ze samých slov,
s vábničkou na jedle, představuju si.
Přes den prostříhaný javor
je teď přítulný jak pes.
Sedí mi v klíně, olizuje mě,
vrtí ucvaklým ocasem.
Prostřih
 
 Lesostinný, sosnomračný
okraj- to bys neuvěřil.
Seděli jsme v mokrém mechu.
Tep nám datel měřil, měřil.
V mokrém mechu seděli jsme.
Datel tahal červy z kostí.
Seděli jsme, hlídali jsme
žlutý kvítek žárlivosti.
Z hlízky ve tvém lůně vzcházel,
úponkem mi vázal úd.
Mílek se k nám od vsi blížil-
v podpaží úl, v ruce prut.
 Launowitz

Hledal jsem tvou jámu a obracel kameny. A pak už jsem jenom obracel kameny, protože jsm to tak dělával, když jsem - za tvého dozoru, jak vzpomínám a jak ty nevzpomínáš - hledával brouky. A teď? Teď odvaluju - a nepřirovnávám.

Petr Borkovec
Milosté básně

Vydalo Fra 2012

3 komentáře:

  1. probouzí se země, hlína ožívá. tajemná. mráz ovšem stále pálí..
    díky za náladovku. lucie

    OdpovědětSmazat
  2. lucie díky moc. to dnešní ráno mě ale zas úplně dostalo....

    OdpovědětSmazat
  3. nojo, to nás teda asi bylo víc.. L.

    OdpovědětSmazat