13. 3. 2013

sedmikostelí

některý věci jsou starý a krásný, jako třeba kostely a šaty po prababičce. nenapadá vás, proč je bourat nebo pálit. některý věci jsou starý a nesmyslný, jako třeba předsudky zakládající se na pseudofaktech z doby, kdy ještě věda byla v plínkách. tak třeba dřív si běžný obyvatel 'civilizovaného' západního světa myslel, že je úplně v oukeji dělat z lidí pocházejících z odlišných kultur otroky. 
zas tak moc se toho ale asi nezměnilo, nesmyslný tradice přetrvávají a dneska si třeba někdo myslí, že bílý svatební šaty jsou jedině pro pannu a že boty původně určený na túry nemají co dělat na městský dlažbě.

na konci 19. století se praha měnila před očima a zaváděly se nové pořádky.
na konci milénia napsal miloš urban knížku o tom, jak by vypadal návrat ke starým pořádkům. i když jenom o tom to samozřejmě není. a i když by se mnou nejspíš nesouhlasil, sedmikostelí patří ke knihám, který se mu podle mě povedly nejvíc. je to prostě srdcovka, nejen proto, že jsem pět let bydlela vedle štěpánský koruny. poté, co jsem se odstěhovala, mi jeho poslední praga piccola ležela u postele skoro půl roku, než jsem se odvážila ji otevřít - zamilovala jsem se do ekoanarchismu hastrmana (i když to tak miloš asi nemyslel), hodně mě vyděsilo televizní zpracování santiniho jazkyka, lord mord mě zklamal (ač mě pobavilo to tlačení na pilu perverznosti prostřednictvím 'židovské princezny' a navození populární vlny dekadence), po boletovi arcanovi jsem ale byla ochotná odpustit cokoli (protože co je lepšího než houbičky a politická satira, žejo). praga piccola mě nakonec bavila...ale nic už pro mě asi nepřekoná sedmikostelí. mým tajným snem jako milošovy přední fanynky je samozřejmě, že si tohle přečte, páč se na autogramiády plný lidí bojím chodit, tak bych jenom ráda podotkla, že samozřejmě miloš píše dneska líp než tehdy o sedmikostelí, ale pár let jsem chodila těma samejma ulicema jako hrdina knihy skoro denně, objevovala 'zmizelou prahu' a dojímala se nad 'bestia triumphans' viléma mrštíka. 
o pár let později je z okolí apolináře smažkoviště a vypadá to, že lidí posedlích zpátečnickým staromilstvím přibývá.

tohle je taková pocta sedmikostelí miloše urbana. foceno u svatýho apolináře. se všema těma klišé gothic proprietama. je to přeci jen gotickej román, žejo. 

Pod sluncem není nic nového a nikdy nebude. Vraťme se k prověřenému, je nejvyšší čas. Jsme vyznavači starých cest - cest vedoucích zpátky. 
autorem ilustrací v sedmikostelí je pavel růt

vinyl v průhledný igelitce (fashionable asi tak před dvěma rokama?) z rekomanda je the emo armageddon, pro navození tý správný nálady, doporujučem pouštět na přenosným gramci na schodech kostela. deníček s obráceným křížem na avantgardní zápisky. brož rakvička od minimonu (taky pár sezón zpátky) jako nezbytné memento mori. 
a k tý procházce středověkejma uličkama hudba 21. století:



4 komentáře:

  1. Když jsem dočetla Sedmikostelí, několikrát jsem to tam šla prochodit. Všichni mě za takový prohlášení kamenujou, ale Praha je krásná. Trochu děsivě krásná.

    OdpovědětVymazat
  2. Knížky Miloše Urbana mám hodně rád a Sedmikostelí je taky má nejoblíbenější. Ale Boletus mě tak zklamal, že jsem se k Piccole ještě neodhodlal, ale určitě si jí někdy přečtu.

    OdpovědětVymazat
  3. Urbana mám moc ráda, ale tuhle zrovna nejméně. Za sebe doporučuju Zelený román a Lord Mord. A povídky. A Santiniho. No tak všechno, no.

    OdpovědětVymazat